Povídka

Šťastná smůla

Většina populace se s velkým úsilím dopracuje k nějakému majetku, kterého si logicky váží. Avšak jen ti solventnější si mohou dovolit pojistit veškerý svůj majetek proti zlodějům a nenechavcům.

Po všech opatřeních se přece jenom někdy stává, že jednoho dne, v nestřeženém okamžiku, nehodný zloděj vykrade byt, sklep, chatu, protelefonuje sto tisíc korun nebo čajzne luxusní automobil. Zhrzený majitel, tedy bývalý majitel nebo poškozený se nejprve málem zhroutí, ale po vybraném oddechovém času (time-aut) jde celou událost oznámit na policii, odkud spěchá do pojišťovny, která leckdy poškozenému za úplatu vyplatí ještě více peněz, než činila opravdová ztráta. Spokojený občan tedy po usilovném obíhání institucí opět získá vše, co bylo jeho rodině odcizeno.

Bohužel druhá skupinka nepojištěných občanů je na tom podstatně hůře, jelikož darebák na první pohled nepozná, kdo má majetek pojištěn a kdo ne. A i kdyby poznal stejně je tak hodný, že si udělá chvilku času a odebere komukoli zboží dle vlastního výběru bez faktury či zaplacení v hotovosti.

Okradený nejprve nevěří svým vlastním očím a stále dokola se přesvědčuje zda se nemýlí či nemá halucinace, poté se štípe až do krve, aby se konečně probudil a nakonec si uvědomí hořkou skutečnost, jenž zavítala do jeho soukromí. Logicky vzato chudším občanům se ani pojištění moc nevyplatí, kdo by pojišťoval Škodu 120 L v hodnotě patnácti tisíc korun, pojistkou v hodnotě deseti tisíc korun.

Obyčejný smrtelník si raději za tuto částku zakoupí spoustu užitečných a praktických domácích spotřebičů nebo vyrazí s celou rodinou na letní či zimní dovolenou. Po krádeži jakékoli věci či automobilu nejprve občan této skupiny zpanikaří, znejistí a peláší celou událost oznámit taktéž na policii. Netuší ovšem, jak si naběhl a ztratil moře času, protože oznámit dnes jakoukoli krádež na policii je stejné, jako říci tuto informaci hluchému důchodci v parku, jenž hází rozdrobený rohlík holubům.

Samozřejmě že nemám nic pojištěno a jsem členem druhé skupinky smrtelníků, kteří by byli rádi pojištění, ale kteří si to nemohou dovolit. Patřím však také k naivním človíčkům, kteří se domnívají, že jim se nemůže nic ztratit nebo co horšího, nikdo jim nemůže nic ukrást, jelikož se to nesmí a také není téměř co ukrást. S touto bláhovou myšlenkou jsem každý večer opouštěl svůj šest let starý automobil, zajištěný podivnou pákou. Jeden konec byl navlečen na zataženou ruční brzdu, a druhý obepínal řadicí páku. Domníval jsem se, že takto zajištěný automobil proti jakékoli manipulaci neskýtá zlodějům žádné možnosti odcizení vozidla, a snad proto jsem vždy uléhal spokojen k bezstarostnému spánku.

Fiat Uno jezdilo výtečně, akcelerovalo svižně a vždy mne dovezlo tam, kam bylo třeba. Pravda, při vyšších rychlostech se chovalo jako stability zbavený opilec po dlouhé, probdělé noci, kličkující zleva doprava a ani pérování s tlumiči nebylo z nejúžasnějších, a tak má páteř pocítila každičký hrbol, výmol či nerovnost na našich vysoce kvalitních vozovkách. Ale jinak jsem byl navýsost spokojen se službami svého vozu a oplácel mu stejnou mincí: dohustil jsem pneumatiky, luxoval koberečky, potahy, umyl kastli a kupoval voňavé stromečky. Avšak říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech nebo spíše po autech či po lidech s auty kdo ví. Jednoho dne mne postihla závada, vlastně úplně první a jak už to bývá neočekávaná.

Závada na mém voze nebyla sice velká, zato však odstartovala řetězec událostí, které bezprostředně navazovaly na události příští. Rozvodový řetěz praskl v nejnevhodnější chvíli, a proto musel fiátek do opravny k automechanikovi, kterého mi kdosi doporučil. Vůz jsem předal malému opraváři - meloucháři v Modřanech před jeho vilkou, sedl si na autobus a spokojeně odjel domů. Druhý den po ránu zvedám telefon, abych se dozvěděl od modřanského uzdravovatele aut, že z mého vozu bylo odcizeno autorádio i s přehrávačem. Samozřejmostí v těchto situacích je obvyklý nic neřešící protokol na policii, jenž vás časově zdrží a nervově popudí. Po týdnu si vyzvedávám opravený vůz již bez hudebního doprovodu, ale neklesám na mysli a utěšuji se: "Mně to nevadí, hudba jenom ruší při řízení, a když mi bude smutno, tak si zazpívám. Sám sobě nebo i spolujezdcům."

Zastavuji na Kačerově před domem svých rodičů, protože maminka vyhrožovala s připravenou večeří v orientálním stylu. Nikdy nekladu ani sebemenší odpor dobré a zvláště pak výborné večeři, ještě k tomu naservírovanou až pod nos. Pomaloučku vychutnávám pálivou, asijskou kuchyni, odevzdám talíř a pěkně poděkuji za nevšední až kulturní zážitek, kterým mne obdařila jedna z nejlepších kuchařek na zeměkouli. Vycházím ven z hlavních dveří do podzimní tmy, přerušované pouze výbojkami obrovitých lamp. Okamžitě si všimnu, že místo předního levého světlometu, mého těžce zkoušeného autíčka se nachází pouze nevzhledná ďoura. Opakuji si, že všechno zlé je pro něco dobré, ale po krátkém zamyšlení zjišťuji, že mne zastaví první policajt a dá mi pokutu. Budu muset zaplatit nové světlo takže v tomto případě zřejmě pořekadlo ztrácí na svém významu. Druhý den v mototechně poslušně vysoukám požadovanou sumu a zamontuji si sám světlomet na místo roztlemeného otvoru, čímž vyhovuji vyhlášce a mohu opět radostně a bez obav brázdit silnicemi.

Několik týdnů si jezdím a vychutnávám pocit spokojeného řidiče. Ani právě čerstvě napadaný sníh nepřekvapil mé jezdecké umění. Od tohoto názoru upouštím až v zatáčce "U Bulhara," kde se pod napadaným sněhem tajně schovávalo náledí, jenž mne okamžitě přemístilo i s vozem do železného zábradlí. Tam také skončila i má bezstarostná jízda. Na doporučení vyhledávám autoklempíře a odevzdávám svůj lehce zmuchlaný vůz do jeho šikovných rukou. Zdatný řemeslník bravurně opravil zmačkaný plech a poslal mé přemisťovadlo ke svému známému autolakýrníkovi, jenž dokončil poslední kosmetické úpravy. Pravdou je, že můj fiátek nyní vypadal ještě lépe, než před zakoupením v autobazaru. Večer zaparkuji před svými okny a s myšlenkou, že musím doplnit benzín, odcházím od svého naleštěného krasavce.

Tak a teď by mi ho mohl někdo ukrást, protože vypadá opravdu skvěle, pomyslím si a nevěřícně se usmívám této představě. Brzy ráno okolo čtvrté hodiny mě probudilo zběsilé startování nějakého automobilu. Zvuk motoru mi byl více než povědomý, ale pozitivní myšlení zabránilo mysli podezírat jakéhokoli chamtivce z odcizení mého vlastního vozu.

V pohodičce po vydatné snídani se obléknu a rozvážným krokem se přibližuji k zaparkovaným vozům lemující naší předokenní jednosměrku. Rozhlédnu se, rozhlížím se ještě lépe, nevěřícně koukám, až civím, ale Fiátek uníčko nikde. Jemně pršelo a nebylo vůbec pěkně a tak přemýšlím, kde že jsem to vlastně včera zaparkoval. Chodím okolo domu, kde většinou parkuji, pátrám s klíčky od vozu v ruce.

Avšak při třetím kolečku mi svítá. Zastavuji se u ještě téměř suchého místečka obdélníkového tvaru, kde podle mého názoru mělo stát pohřešované autíčko. Pozitivní myšlení nahradilo myšlení skepticko-nevěřícně-tragické. První kroky vedly neuváženě na místní policii, kde mne příslušníci hned na úvod utěšili statistickou informací, že se měsíčně ztratí tolik a tolik aut. Poté dodali, že se i někdy podaří zloděje lapit a zdemolovaný automobil odevzdat zpět šťastnému majiteli. Situace s nalezenými vozy by se dala přirovnat k vítězství ve Sportce. Jelikož jsem nikdy nevyhrál ani "třetí" natož druhou či první, dle mého názoru nic takového neexistuje, protože nikoho ani neznám, kdo by se mohl pochlubit výhrou v naší národní hře pro jakž-takž se mající nebo chudé a ještě chudší občany.

Uvědomil jsem si zcela reálně, že pravděpodobnost nalezení mého vozu je velice nepravděpodobná a svůj drahý dopravní prostředek již vícekrát nespatřím. V ten okamžik se opět dostalo ke slovu pozitivní myšlení, které mě chlácholilo zajímavými argumenty, jenž se opravdu nedaly přehlédnout: "Ty máš ale kliku, že ti ukradli auto, protože nebudeš muset platit každý rok povinné ručení za ty strašný silnice, nikdy už se nenabouráš, takže se nemusíš vůbec bát, že zemřeš se spolujezdci vlastním přičiněním uvnitř auta. A nikoho na ulici nezraníš ani neusmrtíš a nebudeš platit žádné opravy. A co je nejlepší? Už nikdy ti ho neukradnou a nebudeš platit za drahý benzín. Zmizí strach a obavy o to, co vlastně nemáš! "

Po krátkém monologu pozitivního myšlení jsem byl přešťasten a děkoval osudu za moudré rozhodnutí odebrat mi vůz, abych neměl žádné problémy, nemusel nic platit a nemohl nikomu ublížit. Vlastně jsem se klidně mohl hlasitě zaradovat: "Hurá, ukradli mi auto, budu zase chodit pěšky a konečně ušetřím!"